„Jsem doma s dítětem (či s dětmi), ale nevím, jestli je to dobře. Mám strach, že mi v práci něco utíká“. „Kolegyně a kamarádky mě bombardují dotazy, kdy už půjdu pracovat, a i na diskuzních fórech maminek píše spousta žen o tom, že se těší na návrat do práce a mezi lidi“. „Mladší syn má teď necelý rok. Myslíte, že bych si měla najít nějaký částečný úvazek?“ „Občas se cítím divně, že se všichni něčemu věnují a někam se posouvají, a já jsem teď v podstatě zamrzla na místě a jsem jen matkou“.

(Prosím, přijměte pro tuto chvíli fakt, že i když může být blízkou a bezpečí poskytující osobou i někdo jiný než matka samotná, budu pro zjednodušení psát jen o maminkách. Nepodceňuji tím v žádném případě důležitost dalších blízkých osob dítěte).

Být maminkou je výsada, které se nám dostalo. Je to dar, který není samozřejmý a po němž řada žen dlouhodobě touží. Je to poslání i pořádná a poctivá každodenní dřina přinášející do našeho života únavu i pochybnosti. Je to něco, co zásadně ovlivňuje nejen život ženy – matky, ale i životy dalších lidí. Považuji za důležité zmínit, že narozením dítěte žena přirozeně nepřichází o své další role (partnerka, manželka, dcera, setra apod.) a že není pro nikoho prospěšné, když se dítě stane „středem světa“, kolem něhož se všechno točí a vše se mu dlouhodobě přizpůsobuje. Přesto vnímám mateřskou roli jako významnou a zásadní a ráda bych dnešním krátkým zamyšlením všechny ženy, které chtějí mít rodinu, povzbudila. Čas a pozornost, které věnujete svým dětem, nejsou nevyužité investice. Nenechejte si vsugerovat, že je to zbytečné a že to stejně dobře a bez negativních následků může udělat kdokoliv jiný.

Maminka, která je se svým dítětem nějaký čas po porodu doma a je na něj vyladěná, mu dává pocit bezpečí. Díky mamince vnímám, že je svět v pořádku, že když mám trápení, někdo přijde, někdo bude se mnou, někdo mě pochová a uklidní, někdo mi pomůže, abych neměl hlad či mě něco nebolelo. Nemusím se bát, protože nejsem sám. Je tady někdo, kdo se postará, kdo vnímá signály, které vysílám, kdo o mě pečuje, kdo ví, co a jak. Tohoto člověka jsem dostal, protože se sám o sebe nedokážu postarat, a tento člověk mě přijal. Miluje mě takového, jaký jsem.

Maminka je tím člověkem, který podporuje a rozvíjí samostatnost dítěte. Tím, kdo si všímá pokroků, kdo v ideálním případě chválí a raduje se spolu s dítětem, kdo mu dovolí experimentovat a odpoutávat se, ale přitom pořád poskytuje jistotu a oporu všude tam, kde je potřebná. Maminka je důležitou vztahovou osobou. Z jejích vstřícných reakcí dítě poznává, že má svou hodnotu, a vztah s ní tak do značné míry ovlivňuje jak vztah malého človíčka k sobě samému (sebepojetí a sebevědomí), tak i další vztahy navazované v průběhu jeho života. 

Maminka je tím zásadním člověkem, od něhož dítě přebírá základní hodnoty a normy (pravidla chování) a také určitý pohled na svět a druhé lidi. V období vzdoru (cca kolem 2,5 let života) si dítě výrazněji uvědomuje, že je samostatnou bytostí, zkouší různé vzorce chování a neví si rady se svými emocemi. Je to maminka, kdo by měl citlivě podporovat rozvoj specifické osobnosti dítěte, ale zároveň jej učit, že jsou tady i další lidé a je důležité se s nimi učit dobře vycházet a brát na ně ohledy. 

Kolem třetího či čtvrtého roku života už dítě potřebuje pro svou hru a další rozvoj vrstevníky, potřebuje si zkoušet jiné sociální role a spolupracovat s dalšími dospělými mimo rodinu. I tady je ale blízkost někoho, za kým se může vracet do bezpečí, na koho se může spolehnout, o koho se může opřít a u koho se může schovat, zásadní. Možnost zažít bezpečnou vazbu s pečující osobou, od níž se lze postupně odpoutávat a osamostatňovat se, je pro další život velmi důležitá. Ovlivní to nejen osobnost dítěte, jeho další fungování ve světě, psychickou odolnost, sebevědomí a sebedůvěru, ale také vztahy v rodině. 

Je podstatné, co svým dětem dáme či nedáme, když jsou malé, kolik času s nimi trávíme, jaký si s nimi budujeme vztah, jak pevné hodnotové základy si společně utváříme. Je důležité, zda uspokojujeme jejich potřeby, či je dlouhodobě přehlížíme, takže si budou v budoucnosti to, co jim schází, kompenzovat někde mimo rodinu. Vztah dětí k nám vychází prvotně z našeho vztahu k nim. Nejde tady o maličkosti. Pokud se věnujeme svým dětem, děláme něco velmi důležitého s dalekosáhlým přesahem do jejich i naší vlastní budoucnosti.

Být maminkou není něčím, co se dá dlouhodobě dobře dělat jen tak mimochodem, tehdy, kdy nám ještě zbude čas a energie (ačkoliv mohou přijít životní období, kdy obojího nemáme zrovna na rozdávání). V dnešní době se hodně píše o tom, jak se prudce zhoršuje duševní zdraví dětí a dospívajících a jak schází dostupná péče. Hlavní problém ovšem netkví v nedostatku odborníků (ačkoliv je situace v této oblasti skutečně dost zoufalá), ale někde v našich rodinách, vztazích, prioritách a způsobu života, na který jsme, částečně pod tlakem a částečně dobrovolně, přistoupili. Věřte tomu, že v každé chvíli, kdy se věnujete svým dětem a svým blízkým, děláte něco hodně cenného, užitečného a důležitého. Ne každá žena dokáže a chce být citlivou a podporující maminkou. Děti těch maminek, které o to vědomě usilují, dostávají do života jeden z největších a nejcennějších darů. Přeji vám, aby to mohly být právě vaše děti, kdo je takto obdarováván, a aby v tom i vám samotným bylo dobře. 

Mgr. et Mgr. Eva Martináková