Pocit viny – výrazně nepříjemný pocit, s nímž se ve svém životě opakovaně setkávají všechny zdravě vyvinuté osobnosti. Pocit, který nám sděluje, že jsme něco dopustili, nezvládli, způsobili či porušili a že bychom se měli stydět, omluvit či něco napravovat. Pocit, kdy nás lidově řečeno „hryže svědomí“ a máme tendenci sklouznout do sebekritiky, sebelítosti či sebeobhajoby, vysvětlování a svalování viny, která nás tíží, na okolnosti či druhé lidi. Často se v nás probudí skryté emoce, které jsme zažívali v situacích, kdy nás někdo napomínal, trestal, či přímo z něčeho obviňoval. Často se vynoří také staré pocity křivdy, kdy jsme byli obviňováni z něčeho, co jsme nezpůsobili, co jsme neudělali úmyslně či co jsme nemohli ovlivnit. Netrpíme-li nějakou duševní poruchou, při níž je snížená míra empatie či schopnosti domýšlet důsledky vlastního jednání, budou pocity viny něčím, na co na své cestě životem opakovaně narazíme. Fakt, že se to děje, pro nás sice není příjemný, ale podobně jako řada jiných nepříjemných pocitů je i pocit viny jak pro nás samotné, tak i pro naše okolí velmi významný, protože nám – pokud víme, jak s ním naložit – může ukázat řadu věcí. 

Pocit viny neboli pocit, že jsme něco neudělali dobře či to dobře neděláme teď, má v našich životech velmi často funkci jakéhosi alarmu, výstrahy, že se vzdalujeme od vlastních morálních zásad, že naše chování může nám samotným nebo někomu dalšímu ubližovat. Může být impulzem ke změně, omluvě, jiným formám chování, ale také k novému zamyšlení se nad tím, nakolik jsou pro nás dosavadní hodnoty a principy důležité, nakolik jsou skutečně naše a nakolik se nám je někdo snažil či snaží vnutit.  Je výborné, pokud umíme pocit viny rozpoznat a namísto „teď se cítím hrozně“ si umíme říct „teď se cítím špatně, protože jsem asi něco špatně udělal.“ Slovíčko „asi“ je v této větě hodně významné. Je totiž rozdíl v tom, když se cítíme špatně kvůli rozhodnutí či chování, které opravdu vnímáme sami jako nežádoucí, a když se tak cítíme z toho důvodu, že nám někdo něco vyčítá a pocity viny v nás vyvolává. Vyvolávání pocitů viny u druhých lidí je totiž nezřídka účinným způsobem manipulace, který přiměje druhého člověka, aby udělal, co po něm manipulativní osoba chce, a onoho zvnějšku vnuceného nepříjemného pocitu se díky tomu zbavil. Že jedince, který podlehne manipulaci, namísto pocitů viny často zaplaví jiné nepříjemné pocity (související s tím, že dělá něco, co vlastně dělat nechce), je pro manipulátora vedlejší, protože se mu podařilo dosáhnout svého. Jak se ale v těch pocitech vyznat a jak se s nimi vyrovnat, když se objeví? 

Můžeme začít otázkou, jestli jde o můj pocit, nebo o pocit, který se ve mně snaží někdo vyvolat. Pokud cítím vinu za něco, o čem vím jen já, je pravděpodobné, že jde právě o onen výše zmiňovaný „alarm“, že jdu proti svým zásadám a životním hodnotám. Pak stojí za to se zamyslet, co mě k tomu vede, jestli v tom chci pokračovat, popř. jestli by bylo na místě se někomu omluvit, něco napravit či na své cestě změnit směr. Většinou stojí za to věnovat tomu pocitu pozornost a zamyslet se i nad tím, co se bude dít, když jej budu ignorovat. 

Pokud si uvědomíme, že cítíme vinu na základě toho, jak se někdo v naší blízkosti tváří, jakým tónem s námi mluví, jak se na nás dívá či jak nás za něco kárá, je to složitější. Tady je potřeba hledat hranici mezi tím, kdy druhému člověku skutečně ubližujeme tím, že ignorujeme jeho potřeby, jednáme sobecky či jej jinak zraňujeme v oblastech, které jsou pro něj a náš vzájemný vztah důležité, a kdy se cítíme vinni na základě toho, že se zdravě, dospěle a zodpovědně rozhodujeme podle svého uvážení a druhá osoba v nás vyvolává pocity viny, aby nás mohla (nadále) ovládat. V této situaci se můžeme sami sebe zeptat, jestli pro nás bylo kritizované chování či rozhodnutí důležité, jestli bychom se rozhodli znova stejně a jestli má druhý člověk jakési pomyslné „právo“ dávat najevo své ublížení. V mnoha případech nám toto zamyšlení a rozlišení může pomoci. Citlivé osoby, které snáze podléhají manipulaci a podřizují se autoritám, rodičům či partnerům, ovšem mívají posunutý „práh“ toho, na co mají jako dospělé a samostatně se rozhodující osoby „právo“, a kde už začíná sobectví. Téma sebeobviňování proto bývá častým tématem psychologických konzultací. Klient si má v rámci sezení možnost zvědomit (dostat do vědomí) své hodnoty a morální zásady, přezkoumat je a získat pohled nezúčastněné osoby na své chování. Má šanci naučit se odlišovat skutečnou vinu, s níž je potřeba se nějakým způsobem vyrovnat, od pocitů viny, které se v něm snaží vyvolat někdo jiný a které jsou součástí snahy někoho ovládat. V neposlední řadě má prostor také na to, aby prozkoumal své vztahy s lidmi, kteří v něm pocity viny vyvolávají opakovaně.

Když to shrneme, může být užitečné se ptát sám sebe, jestli jsou naše aktuální nepříjemné pocity způsobené tím, že porušujeme své zásady (tady jsou dokonce i žádoucí), nebo jsou vyvolané něčím jiným. Jestli jsou to naše vlastní pocity, nebo se objevily až na základě slov či chování jiného člověka, a jestli je vnímáme jako oprávněné, nebo cítíme spíše vztek a bezmoc, že je v nás někdo vyvolává, když jsme my sami přesvědčeni, že jsme jednali správně a bez zlého úmyslu. Pomoci nám může také otázka, jestli jsme věc, za kterou se cítíme vinni, mohli skutečně reálně ovlivnit nebo ne. Jestli jsme znali všechny skutečnosti, nebo svou roli sehrál i souběh různých vnějších okolností (chcete-li náhod či osudu). To, že bychom NYNÍ reagovali jinak, neznamená, že jsme mohli reagovat jinak i DŘÍVE. Poté, co se něco stane, mívá člověk více informací, které před událostí mít prostě nemohl. A v neposlední řadě je dobrá otázka i to, jestli byl v tom, co se stalo, můj špatný úmysl, nebo k tomu došlo neúmyslně. Pocity viny může zmírnit uznání faktu (často i ujištění druhého člověka), že jsme něco opravdu nemohli ovlivnit, nebo uvědomění toho, že nás někdo přímo či nepřímo kritizuje za to, že jsme se rozhodli podle své vůle, ale že bychom se takto rozhodli znova. Tam, kde jsme o své vině skutečně přesvědčeni, můžeme hledat cestu usmíření, odpuštění či odčinění. Tam je na místě se s pocitem viny zkusit vnitřně vyrovnat a neobětovat mu celý zbytek života. Někdy jde o velmi náročnou cestu a vždycky jde v tomto případě o cestu, na níž by člověk neměl být sám.

Přeji Vám, ať se naučíte ve svých pocitech rozlišovat alarm, který vás upozorní na to, že jdete někam, kam jít nechcete, a alarm, který vám naznačuje, že vás někam, kam jít nechcete, tlačí druhá osoba. Je to dovednost, která vám v životě může hodně pomoci.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková