Děti se nerozvádějí

Zklamání, bolest, ztráta, nevěra, závislost, násilí, žárlivost, výrazné odlišnosti, ponižování, rozdílné životní hodnoty, osamělost ve vztahu, neošetřená vnitřní zranění, konflikty, hádky, nemoci a poruchy, odcizení, omezení, vliv minulosti, dalších osob, rozdílné představy o budoucnosti, egoistické chování, prosazování vlastních názorů a potřeb i dlouhodobé ustupování a podřizování se. Důvodů, které mohou vést k rozvodům či rozchodům partnerských dvojic, je celá řada. Ani zdaleka jsme si nevyjmenovali všechny. Stačí se podívat na to, co všechno nás trápilo či trápí ve vlastních partnerských vztazích a co popisují lidé v našem okolí, a je nám jasné, že vytvořit, a především pak dále rozvíjet a udržovat soulad ve vztahu je pro partnery nelehkým úkolem a velkou životní výzvou. Často se to nepodaří. Často mají partneři namíchaný celý „koktejl“ (nejen) výše zmíněných bodů a netuší, jak si s tím poradit. Neshodnou se názorově, nezvládají navzájem projevy odlišných temperamentů, nesou si s sebou zranění z původních rodin i důležitých vztahů, ztrácejí se v nekonstruktivních hádkách, či se naopak vyhýbají jakékoliv výměně názorů a chybí jim schopnost navzájem sdílet vlastní niterné prožitky a myšlenky. Jak plyne čas, nashromáždí se v nich pocity křivdy, bezmoci, odcizení, zranění a nepochopení, nebo se objeví někdo další, kdo strhne pozornost jednoho z partnerů na sebe. Rozvody a rozchody nebývají hezké. Bývají bolestné a plné nejistoty jak pro dospělé, tak i pro děti. 

Jsou situace, kdy omezení či ukončení kontaktu s jedním z rodičů přinese dítěti skutečnou úlevu. Je jich ovšem minimum. Zatímco partneři se kdysi v minulosti potkali a jeden pro druhého se rozhodli, pro dítě jsou rodiče součástí jeho života vždy. Dokonce i v případě, kdy je dítě nepoznalo a nevyrůstalo s nimi, je nositeli jejich genů a životního příběhu, který slýchá. Snaha jednoho z partnerů odstřihnout dítě zcela od druhého rodiče, vylíčit mu barvitě pouze jeho chyby, negativní vlastnosti, křivdy, kterých se ve vztahu dopustil, očernit jej v očích dítěte a předat tak dítěti vlastní vnitřní zranění, zoufalství či nenávist, může prožívání dítěte výrazně negativně ovlivnit. Dítě je v prvních letech života na svých rodičích a blízkých osobách závislé. Na základě vztahu s nimi si vytváří prvotní pocit bezpečí (či ohrožení) a představu o tom, je-li přijímáno, či odmítáno. Má je rádo a potřebuje je mít rádo. Potřebuje věřit tomu, že na něm oběma rodičům záleží. Dítěti i dospívajícímu velmi pomůže vědomí, že i když už rodiče z nějakého důvodu nejsou spolu, jeho rodiči nadále oba zůstávají. Chce věřit tomu, že je pro své rodiče důležité, i když tomu tak třeba reálně není. Pro svůj zdravý vývoj a pocit bezpečí potřebuje mít vedle sebe dva vyrovnané a vyzrálé dospělé lidi (v realitě často alespoň jednoho takového člověka), kteří budou schopni svá vnitřní zranění léčit kontaktem s jinými dospělými lidmi (přáteli, rodinou či odborníky) a ne s ním. Potřebuje mít možnost se na druhého rodiče těšit, užívat si času s ním a třeba i mluvit o tom, jak si společný čas užili. 

Jaká je realita? Reálně je dítě často plné úzkosti (a totéž platí i o dospívajících). Nerozumí pravým důvodům rozchodu svých rodičů, bývá prostředníkem mezi nimi i důvěrníkem, kterému se rodiče svěřují se svými zraněními, pocity, obavami i strachem, popř. bývá „ventilem“ jejich napětí a frustrace. Bývá tím, kdo se snaží skrývat vlastní pocity, aby dospělým nepřidělávalo starosti, aby u nich nevyvolávalo vztek. Bojí se mluvit o tom, že se k druhému rodiči těší, že je mu po něm smutno, bojí se mluvit i o něm samotném. Často se staví střídavě na stranu jednoho z rodičů a přitom zažívá trýznivé pocity viny vůči druhému rodiči, kterého vnitřně „opouští“. Trápí se představou, že jej některý z rodičů nemá rád, nebo že může být dokonce ono samo důvodem rozchodu či neshod. Snaží se své rodiče (nebo jednoho z nich) opečovávat a chránit, cítí se být zodpovědné za to, jakou má rodič náladu či jak ne/šťastně vypadá. Na druhou stranu ale zažívá také pocity hněvu nebo omezování a nezřídka i závislosti jednoho z rodičů na něm, dítěti. Dospívající někdy popisují, že se cítí jako rukojmí či zbraň, kterou používají rodiče proti sobě, nebo si nejsou jistí, jestli je rodič z lásky obdarovává či uplácí. Nezřídka bývá potomek stavěn i do role soudce či prostředníka, který bývá naváděn k tomu, co má druhé straně říct, či „toho jediného, co rodiči ještě zbylo“.
Rozchod či rozvod je těžký pro všechny. Připraví náročné chvíle i dospělým, kteří už mají rozvinuté určité zvládací strategie, umí vyhledat pomoc a mají řadu životních zkušeností. I u nich vyvolá řadu otázek a pochybností o sobě. Na děti může mít dopad mnohem zásadnější. Dítě není partnerem ani terapeutem svého rodiče. Neprospěje mu, když bude slýchat negativní hodnocení jednoho ze svých rodičů. Dítě potřebuje být ujišťováno o tom, že je milováno a přijímáno bez ohledu na to, že se nemilují a nepřijímají jeho rodiče. Dítě potřebuje nejen slyšet, ale i vnímat, že je v pořádku, že má blízký vztah s oběma rodiči. Potřebuje mít možnost se z času tráveného s druhým rodičem radovat. Zjednodušeně řečeno potřebuje žít s vědomím, že i když se rodiče nedokážou domluvit na ničem jiném, dělají všechno pro to, aby se domluvili na věcech týkajících se jeho. 

Ano, je to těžké a složité (mnohem složitější, než se dá popsat v krátkém článku) a bývá to častým tématem psychologických konzultací. Nicméně pro dítě je to zásadní. Pokud dítě vnímá nenávist mezi svými rodiči, zasáhne jej to vždycky. Podstatnou roli v tom pak bude hrát to, jak moc před ním budou rodiče svou nenávist projevovat. Je extrémně těžké nepřenášet vlastní vnitřní zranění na dítě či dospívajícího. Ale právě toto je jedním z rodičovských úkolů jak ve fungujícím vztahu, tak i ve vztahu, který se nějakým způsobem „rozvolnil“. Partneři se rozcházejí či rozvádějí. Děti ne. Děti jsou nadále dětmi svých rodičů. Nenávist a manipulace je negativně poznamená. Potřebují mít naději, že když ne teď, tak třeba časem bude jejich vztah k oběma rodičům co nejlepší, navzdory tomu, že oni dva už spolu jako partneři být nechtějí či nemůžou. Pokud něco dospělí sami nemohou unést, neměli by to „nakládat“ na bedra svých dětí. Důležité je to i ve chvílích, kdy dítě kvůli úmrtí o jednoho ze svých rodičů přijde úplně. Má zkušenost s dospívajícími ukazuje, jak zraňující je pro ně negativní komentář ohledně zemřelého bez ohledu na to, jaký byl jejich dosavadní vztah či život. Rodiče jsou zodpovědní za své děti, není tomu naopak (alespoň do určitého věku ne). Je to rodič, kdo má své dítě chránit a přemýšlet nad tím, jak se asi cítí. Jen tak se děti učí zaujímat postupně stejný postoj vůči svým rodičům. Dejte jim čas vedle vás postupně dozrát. Své názory si časem udělají samy. 

Kéž navzdory tomu, jak je to těžké, vaše případná vnitřní bolest či pocity křivdy nikdy nevyhrají nad láskou k vašim dětem.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková