Věta, kterou kolem sebe často slýchám v různých variacích. Nestíhám, mám moc práce, všechno se to na mě valí, teď je to náročné, nemám čas. Svištíme si vlastními životy od povinnosti k povinnosti, divíme se, že už je zase pátek/nový měsíc/další roční období, že už jsou zase Vánoce, padáme večer do postelí vyčerpaní únavou, nicméně ani tam nás neopouští myšlenky na to, co jsme zase nestihli a co nás čeká. Radost z toho, co proběhlo a co jsme zvládli, se neobjeví, protože se nedokážeme zastavit a zaměřit na to svou pozornost. Teď je toho prostě hodně, co „musíme“ udělat a zvládnout. Průběžně uklidňujeme sebe i ostatní představou, že ten shon není napořád. Že „AŽ…“ něco nastane, budeme si užívat života, navštívíme se, zajdeme na kafe, budeme se zase smát, sdílet a radovat. Až změníme práci, až děti vyrostou, až dostavíme dům, až vyděláme víc peněz, až bude po Vánocích, až bude po zkouškách, po pololetí, po čemkoliv, co nás zrovna teď zaměstnává. Žijeme v iluzi, že jednou svět kolem nás výrazně přibrzdí, že ubude požadavků ze strany našeho okolí, že „se to všechno zklidní“, a díky tomu se rozhostí klid a pohoda i v nás samotných. Nepřemýšlíme nad tím, že jsme jako myši pobíhající v kolečku. Ono se točí, je třeba běžet. Okolnosti nás nutí. Musíme. Někdy je nám líto nás samotných, někdy se obáváme o své zdraví, někdy navzdory tvrzení, že naší prioritou jsou naši blízcí, věnujeme nejméně energie, péče a lásky právě jim. 

Ten shon, neklid a pocit tlaku, je především v nás samotných. Okolí mělo, má a bude mít požadavky. Mnohé jsou oprávněné, mnohým je třeba vyhovět, ale ani zdaleka se to netýká všech. Postavili jsme se do role štvance, který všechno musí, a vzdáváme se role člověka, který rozhoduje o svém životě, který může, který má volbu, čemu svůj čas bude věnovat a čemu ne, s kým jej chce trávit a s kým ne. Neumíme se zastavit nebo se zastavit odmítáme. Tvrdíme, že si to nemůžeme dovolit. Ale pokud to neuděláme a bezmyšlenkovitě kmitáme od úkolu k úkolu, hrozí nám, že ten život podle našich představ a priorit nepřijde nikdy. Že budeme den po dni něco „plnit“, ale sami zůstaneme nenaplnění. Že budeme sprintovat životem bez radosti z toho, co je teď, bez myšlenky na to, že jsme dostali právě ten dnešní den jako dar a je na nás, co s ním uděláme. Bez uvědomění si toho, že máme svobodu rozhodovat se, co chceme a co ne. Bez prožitku toho, že budoucnost je to, co bude, ale ten život, na který čekáme a který vyhlížíme „až někdy…“, je právě tady a teď. Právě teď se děje něco zásadního. Právě teď můžeme dát někomu najevo, že je pro nás důležitý. Právě teď můžeme dát najevo, že nám opravdu záleží na vlastním zdraví. Právě dnes se můžeme pořádně vyspat, právě dnes můžeme vypnout mobil, právě dnes se můžeme jít projít a právě dnes se taky můžeme svobodně rozhodnout, že chceme pracovat na nějakém úkolu. Ne jako štvanci. Ale proto, že je to pro nás důležité, že víme, proč to děláme a proč neděláme právě teď nic jiného.

Jsou období, která jsou náročná, kdy potřebujeme vydávat více úsilí či méně spát, abychom se dostali k nějakému cíli, abychom o někoho pečovali, abychom něco těžkého zvládli. Nezpochybňuji to. Jsou období, kdy je tlak obrovský, a řešením je hledat si podporu, abychom vše zvládli. Naučme se ale tato období citlivě odlišovat od dnů, kdy si tento tlak vytváříme sami tím, že neumíme někoho či něco odmítnout, že máme na sebe i druhé vysoké nároky, že chceme vytvářet dojem dokonalosti, že se bojíme zastavit, abychom nezůstali v klidu s vlastními myšlenkami, že neumíme omezit čas strávený na mobilu, plánovat, že máme potřebu se rozdat či být nepostradatelnými. 

Neovlivníme, jak rychle budou jezdit vlaky či auta kolem nás, rychlost přenášených dat v digitálním světě, ani množství požadavků, které na nás bude mít okolí. Ale to, jestli je naše nitro uspěchané a rozlítané, jestli se umíme zastavit, zklidnit, zpomalit a radovat se z toho, co se nám daří, ovlivnit můžeme. Je jen na nás, jestli se budeme cítit ve vleku jako někdo, kdo je tažen tam, kam nechce, nebo jako někdo, kdo ví, kam chce jít, a taky tam jde. Je obrovský rozdíl mezi dnem, který přežijeme, a dnem, který prožijeme.

Dostali jste dnešek jako dar. Je na vás, co s ním uděláte.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková