Co si představujete pod pojmem trauma či traumatizující událost? Nějakou extrémně náročnou situaci, která by otřásla každým, tedy i psychicky velmi odolným a vyrovnaným jedincem? Událost, která člověka výrazně zasáhne a ovlivní na nějaký čas (nebo i celoživotně) jeho způsob přemýšlení, chování i emoce? Pokud vnímáte trauma jako jednorázovou, opakovanou či dlouhodobou okolnost, která se vymyká svou závažností a dopadem na život obvyklým výzvám a běžné zátěži, pak přemýšlíte dobrým směrem. Kromě toho ovšem může jít také o situace, kdy nejsou dlouhodobě uspokojovány některé z našich základních, a tudíž i zásadních a náš vývoj ovlivňujících potřeb. Traumatizující tedy nemusí být pouze určitá událost, zážitek mimořádného ohrožení, ale také např. výchova, v níž nám dlouhodobě chybí pocit bezpečí a jistoty, pocit, že jsme přijímáni a milováni. Můžeme být traumatizováni nejen bitím, týráním a sexuálním zneužíváním, ale také dlouhodobým nezájmem pečujících osob o naše zdraví či psychickou pohodu, odmítáním, tvrdými tresty, ale i lhostejností a ponižováním. A je dobře, že se vnímání toho, co může jedinci způsobovat trauma, posouvá od mimořádně stresujících jednorázových událostí také k dlouhodobému zanedbávání potřeb, jež jsou pro náš zdravý vývoj zásadní, a tím pádem i k tomu, co dlouhodobě či natrvalo ovlivňuje jak vývoj našeho mozku a pohotovost k prožívání vyšší než obvyklé míry stresu, tak i naše vnímání okolního světa a nás samých. Je dobře, že dokážeme v projevech chování i v myšlení a emocích člověka, který vyrůstal v nemilujícím a odmítajícím prostředí, vnímat možný dopad traumatizující výchovy. Díky tomu k němu můžeme přistupovat s větším porozuměním než dříve. To je něco, co je nepochybně přínosné. 

Jak tomu ale bývá v mnoha oblastech lidského života, i zde je možné téma uchopit, zaměřit se na něj a pomalu jej táhnout až do extrému tím, že si přestaneme všímat dalších skutečností, které vývoj a zdravé fungování jedince zásadním způsobem ovlivňují. I zde, v této citlivé oblasti, nebo možná právě proto, že jde o tak citlivé téma, jež se dotýká řady lidí, je možné vytvořit dobrý byznys. I zde se vyrojí lidé, kteří přijdou s tvrzeními, která jsou ve své podstatě pravdivá a užitečná, nicméně často velmi zjednodušená a vytržená z kontextu. Lidé, kteří nabídnou své zaručené teorie a seberozvojové kurzy, díky nimž se ze svého traumatu „zaručeně dostanete“. Lidé, kteří nejen že se snaží oslovit všechny, kteří si jsou vědomi přítomnosti traumatické události ve svém životě, ale také ty, kteří měli doposud pocit, že se jim výrazně traumatizující situace v životě vyhnuly nebo je dokázali překonat. Stále častěji je proto možné se doslechnout či dočíst o tom, jak traumatizující byla třeba výchova našich rodičů, jak negativně nás ovlivnila a jak je proto potřeba se z rodinného traumatu léčit, abychom mohli žít plnohodnotný život. Jistě, řada z nás zažila skutečně traumatizující výchovu nebo určité výchovné metody. Řada z nás opravdu v dětství neměla uspokojeny zásadní potřeby a řada z nás vzpomíná na některé události z dětství nerada. Naprosto souhlasím s tím, že takové situace bývá dobré přinést do psychoterapie a věnovat se jim. Tomu, co nás nějakým způsobem ovlivnilo, jak se k tomu můžeme postavit jako dospělí a kde je prostor pro pochopení, odpuštění či léčbu vnitřních neviditelných zranění.

Před čím chci dnes ale varovat, je to, že se stále častěji jako psychologové setkáváme s lidmi, kteří přicházejí do poradenství či terapie s tématem výchovy, které se jim dostalo a kterou někdo ze známých označil za traumatizující, ačkoliv tomu ani po několika konzultacích nic nenasvědčuje. Ráda bych vás varovala před tím, abyste si nenechali „vyrobit trauma“ svým okolím jen proto, že je to módní. Abyste nezaměřovali svou pozornost jen na ty výrazně negativní vzpomínky a „nepřikrmovali“ v sobě uměle a dodatečně pocit velké křivdy a nepochopení. Abyste se nenechali chytit do pasti toho, že budete kritizovat své rodiče, kteří byli objektivně vzato milující a snaživí a měli jen jiný přístup k dětem, než máte dnes vy, kteří vám někdy (zcela přirozeně) nerozuměli a někdy vás nechali zažívat také frustraci, neúspěch, konflikty, čekání či zklamání, protože vás připravovali na běžný život. Chci vás varovat před tím, abyste se nenechali vmanévrovat do kritiky a nespokojenosti jen proto, že vaši rodiče zastávali názor, že je potřeba připravit děti na jejich životní cestu, a ne připravovat celý život cestu pro vlastní děti. 

Opravdu považuji za důležité, aby měl člověk možnost zpracovat prožitá traumata. Ať už šlo o jednorázové či opakované záležitosti, nebo o neuspokojování důležitých potřeb, jak jsem zmiňovala výše. Nechci zlehčovat žádnou z náročných situací, kterou kdokoliv prožil. Naopak. Souhlasím s tím, že je léčivé věnovat jí laskavou pozornost a péči. Před čím chci varovat je to, abychom si zjednodušeně řečeno nějaké trauma dodatečně „nevyrobili" jen proto, abychom měli co řešit a čím vysvětlit svou současnou nespokojenost nebo to, co vnímáme jako vlastní nedostatečnost. Abychom se nenechali zmanipulovat lidmi, kteří označí výchovu s dodržováním hranic a určitou mírou přirozené frustrace za výchovu traumatizující. Abychom ve své paměti neoživovali a nerozvíjeli pouze vzpomínky na to, kdy nám jako dětem nebylo dobře, ale abychom si byli vědomi toho, že propagovaná volná a výrazně ochranářská výchova může být ve svém důsledku pro dítě mnohem více stresující než pevné, ale laskavé vedení s postupnou podporou samostatnosti a vlastní vůle u dětí a dospívajících.

Hranice mezi tím, co bývá sice často nepříjemné, ale je to zároveň přirozené a zdravé, a tím, co skutečně ubližuje, je tenká a není možné ji přesně vymezit. U mnoha událostí navíc také záleží na tom, jaký význam jim sami dáme, a na naší odolnosti. Přesto jsou události, které jsou traumatizující jednoznačně a neoddiskutovatelně. Je ale také mnoho zkušeností, které nás, ač byly náročné, formovaly dobrým směrem. Pokud se máte potřebu vracet v myšlenkách do minulosti, hledejte pečlivě, co vám skutečně ublížilo a co bylo nepříjemné, ale nevyvolávalo to ve vás dlouhodobý pocit, že jste nemilovaní, odmítaní, ponižovaní či odsuzovaní. V době, kdy je tak trochu módní mít trauma a věnovat se mu, nezapomínejte na určitý odstup a nadhled a na to, že neexistuje žádná ideální, dokonalá, chápavá a hýčkající výchova. A pokud by i existovala, není to výchova, kterou potřebujeme jako přípravu do života a světa, který bývá tvrdý, nespravedlivý a mnohdy těžký. Když odmítnete svému dítěti koupit hračku, kterou právě uvidělo a chce ji, je to normální a zdravé, a to i v případě, že jej někdo za pár let může přesvědčovat o opaku a vaší bezcitnosti. Paradoxně můžeme své děti výrazně traumatizovat třeba tím, že se budeme ve všem řídit podle nich a jejich přání. Sebereme jim tím pocit bezpečí a vědomí, že jsme jako rodiče silní a rozhodní. S vědomím toho, kolik toho můžeme zkazit při výchově vlastních dětí, zkusme být ke svým rodičům shovívaví a řešme to, co bylo opravdu zlé a výrazně zraňující. I tady ale zkuste dát pozor na snadná, rychlá a „zázračná“ řešení.

Přeji vám, ať zažíváte uzdravení svých nevyléčených vnitřních zranění, ale neztrácíte přitom nadhled a vděčnost za všechno, co v dobrém slova smyslu formovalo vaši současnou psychickou odolnost a co prostě k životu patří.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková