Dvě slova a témata, vůči nimž cítím obrovský respekt. Dvě oblasti, s nimiž je každý člověk v průběhu svého života dříve či později konfrontován a často to bývá náročné a bolestivé. Je těžké o nich psát, a nezůstat přitom pouze na povrchu, a současně je těžké o nich psát, jít do hloubky a pojmenovávat věci, které můžeme ve chvílích skutečného osamění prožít. Jde o hluboce intimní, těžko sdělitelné a popsatelné prožitky, jež nás přivádí nejen k nám samým, ale i k myšlenkám týkajícím se smyslu života, vztahů, hodnot, které uznáváme, i vlastní slabosti, která se před námi ve chvílích osamění náhle objeví v celé své nahotě a bez příkras.

Samota je stav, kdy se fyzicky vzdálíme od lidí. Stav, který cíleně vyhledáváme tím častěji, čím jsme introvertnější, protože nám pomáhá nabrat síly. Stav, kdy můžeme být sami, nemusíme být s druhými v interakci, nemusíme komunikovat, můžeme si odpočinout a věnovat se svým věcem, emocím a myšlenkám. Je to stav, který vnímáme jako žádoucí a prospěšný, pokud jej prožíváme v takovém rozsahu, který je nám příjemný a který potřebujeme. Zamyslíme-li se ovšem nad samotou hlouběji, poznáme, že může být prospěšná i tehdy, když ji nemáme spojenou s příjemnými emocemi. Pokud dokážeme i ty nepříjemné pocity snést a otevřít se jim, mohou nás přivést blíž k našim potřebám, k vědomí, kdo je pro nás v našem životě důležitý, či k rozhodnutím, pro něž nám chybí ve společnosti druhých lidí klid, odhodlání či prostor. Samota může být léčivá i stresující, může být lákavá a vyhledávaná i odmítaná. Řada lidí mluví během psychologických konzultací o tom, že je pro ně samota velmi tíživá, protože jsou konfrontováni se svými náročnými myšlenkami, vzpomínkami, obavami a pocity, kterým se snaží uniknout. Jako velkou šanci pro seberozvoj vnímám, pokud je klienti mají odvahu pojmenovat a sdílet na sezeních s empatickým psychologem. Právě díky sdílení v bezpečném prostředí mohou být mnohé myšlenky a vzpomínky vnímány jako méně ohrožující a méně nepříjemné.  

Samota může být prostorem, v němž máme šanci se spojit se sebou samými, se svými potřebami, myšlenkami i emocemi, kde nemáme na zřeteli požadavky a projevy druhých lidí, kde vystupujeme ze svých sociálních pozic a rolí, kde můžeme být objektem své pozornosti, pokud to sami sobě dovolíme a budeme dostatečně trpěliví. Můžeme ji prožít, ale jen v případě, že na naše smysly působí pouze to, co vidíme, slyšíme, cítíme a nahmatáme kolem sebe, popř. pokud vnímáme, co se děje v nás samých. Dovolím si tvrdit, že je zásadní, abychom se přitom byli schopni odpojit od sociálních sítí a informací z internetu. Abychom byli v přírodě nebo třeba ve svém pokoji a byli tam cele. Tělem i duchem. Samota znamená odpojení se od sledování druhých a světa, který není bezprostředně kolem nás. Často si neuvědomujeme, že jakmile jsme online, zaplavuje nás obrovské množství informací, myšlenek a emocí. Online býváme během krátké chvíle s oběťmi vlakového neštěstí, se psem, kterého někdo uvázal u stromu a opustil, s dítětem, pro nějž rodiče zoufale hledají dárce kostní dřeně, s politiky při daňových reformách a se stovkami lidí, kteří se snaží vytvořit co nejdokonalejší obraz sebe samého pro další stovky či tisíce lidí. Samota s internetem není samotou a není ani léčivá. Nebudu zabíhat více do detailů ohledně výzkumů, co dělá internet s lidským mozkem, ale považuji za důležité na tento fakt upozornit. Pustíte-li svět k sobě domů, nejste o samotě. Naopak! Mnohé hrůzy světa se v takových chvílích hrnou i do vašeho bezpečného prostoru, do míst, kde máte šanci dění kolem sebe na chvíli uniknout.

Zatímco u samoty řada z nás vnímá její pozitivní aspekty, takže míváme tendenci ji v různé míře vyhledávat, osamělost v nás vzbuzuje úzkost. Je to stav, v němž se cítíme opuštěni. Stav, v němž intenzivně vnímáme fakt, že jsme na něco nedobrovolně sami, že něco s druhými lidmi nemůžeme sdílet, protože je to příliš bolestné, příliš nesdělitelné nebo třeba pro druhé lidi banální, ovšem pro nás zásadní. Je to stav, kdy vnímáme nezájem svého okolí, popř. si uvědomujeme snahu druhých být nám nablízku, ale spolu s tím zároveň zažíváme i vědomí toho, že se s námi někdy a v něčem prostě nemohou být schopni propojit. Máme emoce, myšlenky a zkušenosti, na které jsme sami. Naši blízcí nás mohou podržet a podpořit, mohou nás vyslechnout a často nám i prakticky pomoci, ale přesto jsme to my sami, kdo potřebuje unést svůj život se vším všudy. Přes naznačenou bolestnost (nebo právě kvůli ní) je ale osamělost stavem, který může také posílit naši psychickou odolnost. Stavem, v němž vidíme svůj život a své hodnoty najednou v jiném světle. Stavem, který je extrémně náročný a vzbuzuje v nás strach či úzkost, ale zároveň nám klade otázku po smyslu života a po tom, čeho či koho se chceme držet. Na co či na koho se chceme spoléhat. U koho či čeho můžeme načerpat síly a naději. Osamělost je jako vlna, která na chvíli spláchne všechno, co jsme sami sobě i svému okolí nějak „malovali“, a ukáže to bez příkras. Co v takové chvíli spadne a co stojí? Co je a co není důležité? 

U témat samoty a osamění je potřeba být opatrný a nechodit jim cíleně naproti, pokud cítíme, že jsou pro nás příliš těžká a ohrožující. V takovém případě je lepší zajistit si podporu a procházet jimi spolu s někým dalším. Opatrně si dávkovat, s jakými otázkami jsme ochotní a schopní chvilku zůstat a na které ještě nenastal správný čas. Někdy je lepší existenciální témata týkající se smyslu života, nemoci, slabosti či smrti a umírání probírat s odborníky, a ne s blízkými lidmi, protože tam můžeme být otevření bez obavy, že někoho vylekáme či zraníme. Ve chvílích hlubokého pocitu osamění může být psycholog či duchovní dobrou volbou.

Samota nás může zklidnit a ukázat nám, co potřebujeme ve vztazích s druhými lidmi i sami se sebou. Prožitá a vnímaná osamělost nás může přivést ještě o kus dál. K tomu, co potřebujeme v životě, k poznání, že život je těžký a na nic nemáme nárok, ale třeba také k vděčnosti a hledání toho, jaký smysl svým dnům a svému jednání dáme. Kromě toho nás ale může přivést i k zoufalství. Proto se k tomuto tématu přibližuji s takovým respektem a jemností, proto mám obavu jak z povrchnosti, tak z velké hloubky, a proto jsem ve chvíli, kdy se mi v hlavě usadila myšlenka, že to je téma, o němž dnes budu psát, vyrazila raději na dvouhodinovou procházku se psem. Vlastně jsem si skoro jistá, že jsem doufala, že mě během toho času napadne něco jiného. Místo toho ve mně ale jen dozrálo přesvědčení, že je dobré a nutné o těchto hlubších tématech psát a přemýšlet, protože jak samota, tak i osamělost k našemu životu patří. Jsou jeho součástí. Je dobré jim věnovat prostor a pátrat po tom, co nám dávají a jak je integrovat do vlastního prožívání. Je cenné, když si uvědomíme, že jsou s nimi konfrontováni všichni zdravě přemýšlející lidé. A je dobré o nich přemýšlet právě v době, která tak silně zdůrazňuje individualitu, svobodu jednotlivce, seberozvoj, sebeprezentaci, sebeprosazení, samostatnost a nezávislost. Samota i osamělost nám totiž právě tyto hodnoty ukážou v mnohem lepším světle než média. Uvědomíme si díky nim vlastní zranitelnost, to, že jsme součástí většího celku, i to, jak moc potřebujeme jeden druhého.

Přeji vám, abyste o samotě dokázali nabírat síly a osamělost abyste zažívali jen přiměřeně dlouhý čas. A to proto, aby vás nevedla k zoufalství, ale k hodnotám, jež jsou pro vás důležité, a k lidem, kteří jsou pro vás cenní. 

Mgr. et Mgr. Eva Martináková