Pro zdravý vývoj dítěte i utváření uspokojivých vztahů v průběhu jeho života je důležitá určitá míra psychické vyzrálosti matky. (Pod slovem matka si představte jakoukoliv blízkou pečující osobu. Používám jej zde jako zástupný pojem pro zjednodušení.) Je důležité, aby dítě svou maminku mohlo vnímat jednak jako přiměřeně odolnou, silnou, sebevědomou a rozhodnou, ale zároveň jako milující, vnímavou a stálou ve svých projevech a postojích. Pro dítě je extrémně zraňující, cítí-li, že není přijímáno, či je dokonce odmítáno, ale kromě toho je pro něj zatěžující i to, když je na něm jeho maminka citově závislá a dává mu najevo, že je „tím jediným, co v životě má“, její jedinou blízkou osobou a oporou. Pokud dítě dlouhodobě zažívá pocit, že musí svou matku opečovávat a chránit, že je zodpovědné za to, jak se cítí, za její štěstí či zármutek, že ji musí ochránit dokonce i před svými vlastními projevy emocí, svými myšlenkami a starostmi, které by ji mohly rozrušit či zklamat, ovlivní to negativně nejen vývoj jeho osobnosti a sebepojetí, ale i schopnost utváření zdravého vztahu k sobě, k ní a k dalším lidem, s nimiž se v průběhu života setká. Je velmi důležité, aby dítě mohlo projevit jakékoliv emoce a jeho matka je dokázala kontejnovat, tedy přijmout, zpracovat a „nepřebíjet“ je tím, jak se v dané chvíli cítí ona sama. Věřte mi, že je hrozně smutné vidět situaci, kdy ztrápené a zoufalé dítě potlačuje svou vnitřní bolest a místo toho utěšuje svou maminku, která dává najevo, jak jí smutek vlastního dítěte ubližuje. V extrémní podobě pak někdy dochází k situaci, kdy dospívající potomek po pokusu o sebevraždu hladí a konejší svou maminku, která se choulí do sebe a ptá se: „Co mi to děláš? Víš, jak mi teď je?“

Jsou děti, které si nedovolí být navenek smutné či ustarané, protože ví, že by se jim nedostalo podpory, a navíc by čelily výčitkám rodiče či výčitkám vlastního svědomí kvůli tomu, že přidávají starosti citlivé matce. Jsou děti, které si nedovolí projevit hněv či vlastní názor a usilovat postupně o větší a větší nezávislost, protože by stály tváří v tvář obrazu opuštěné, zklamané, bezradné či omezující maminky, která zdravé a přirozené odpoutávání a osamostatňování potomka sama psychicky nezvládá. Ve chvíli, kdy to dítě zkusí, ocitne se pod takovým tlakem matčiných i svých vlastních nepříjemných pocitů, že se tomu příště raději vyhne. Pokud přeci jen např. odejde ven s kamarády, neužije si to, jelikož je buď neustále kontrolováno, nebo v něm rezonují slova a pocity z domova a obava z toho, čemu bude čelit po návratu. Je hrozné cítit se jako zrádce, když chce člověk pouze přiměřenou a věku odpovídající míru volnosti a vlastního prostoru a nemá v úmyslu někomu ublížit. Ať už se v takových případech dítě podřídí, nebo se snaží více prosadit, tedy ať se zachová jakkoliv, vždy je to spojeno se silně zraňujícími nepříjemnými emocemi a myšlenkami, a to jak vůči omezující osobě, tak i vůči sobě samému či dalšímu rodiči, který nijak nezasáhne.

Není žel výjimkou, že vnitřní napětí, které není možné vyřešit přímo v rámci komunikace s matkou, obrátí dospívající vůči sobě samému, a to s pocitem, že je v bezvýchodné situaci, protože svého rodiče musí chránit před důsledky svých vlastních přání a činů. Není výjimkou, když je v čase dospívání mladý člověk konfrontován s myšlenkami, že to nikdy neskončí, že není schopný odejít z domu, že nemá žádné zdravé vztahy s vrstevníky, že jeho vlastní pocity nejsou důležité. K těmto situacím často patří i chování, při němž dospívající začne sám sobě ubližovat, což nezřídka zdůvodňuje v tom smyslu, že trestá sám sebe, protože není schopen zajistit, aby byl rodič šťastný, nikdy se mu nedokáže zavděčit, a současně není schopen se od něj ani odpoutat. Obojí přitom vnímá jako své vlastní selhání a slabost. Často opakovaně zkouší získat více autonomie, ale kvůli masivním výčitkám svědomí či citovému vydírání ze strany zoufale působícího rodiče to nezřídka vzdává. Kromě faktu, že si dospívající pod tlakem nesnesitelných emocí sám fyzicky ubližuje, se jako psychologové setkáváme bohužel i s pokusy o sebevraždu nebo dokonanými sebevraždami. Pokud jste něco obdobného zažili s vlastními rodiči, víte, o čem mluvím a jaké to může mít dopady.

Buďme proto ve vztazích se svými dětmi opatrní a citliví, a zvlášť chápaví zkusme být ve vztazích s dospívajícími. Buďme tady pro ně, když se potřebují opřít, ale dovolme jim se postupně odpoutávat a rozhodovat podle toho, jak to oni sami potřebují. Naše děti jsou návštěvníky v našich životech. Jsou s námi po určitý čas a pak odcházejí žít své vlastní životy. Nejsou náplastí na naše vlastní vnitřní zranění z dětství či partnerských vztahů. Nejsou v našich životech proto, aby nám nahrazovaly přátele, které si nejsme schopni najít, či zajišťovaly náplň volného času. Nejsou tady proto, aby nás ujišťovaly o tom, že jsme dost dobří, ani proto, aby vyplnily naši vnitřní prázdnotu. Pokud víme, že se o ně nadměrně bojíme a omezujeme je, zkusme s tím něco aktivně dělat. Pracujme sami na sobě a pokoušejme se mluvit o svých potřebách a strachu s lidmi, kteří mají od našich životů odstup a nejsou citově zaangažovaní v našich vztazích. Ptejme se sami sebe, jestli jsme měli příležitost dospět. Dejme si záležet na tom, aby se naše děti nemusely cítit zodpovědné za to, jaký je náš vnitřní život. Přílišná blízkost může nejen omezovat, ale i dusit. Pokud s tím máme problém, nenechme to být. Dejme si pozor, abychom své dospívající potomky nedostali do pasti, z níž se bojí uniknout, protože by neunesli pocity s tím spojené. Buďme opatrní a nedovolme, aby jako jediný možný únik ze svých vlastních pocitů viděli v tom, že už nebudou cítit nic. Dopřejme sami sobě i svým dětem vědomí, že my to zvládneme bez nich a ony to zvládnou bez nás. Že tady budeme, když se budou chtít vracet, ale že se nenarodily pro nás. Pokud tušíme, že jsme to zatím z jakýchkoliv důvodů nestihli či nemohli udělat, zkusme dospět s nimi.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková