Já a mé hranice

Tento článek je prvním z řady textů, v nichž se budeme zaměřovat na své vlastní hranice. Budeme přemýšlet nad tím, jak je najít, jak je vnímat, jak si je hájit i jak je posouvat, pokud je posouvat chceme. Podíváme se na téma manipulace i obrany v případě, že se nás někdo snaží přimět k něčemu, co se nám nelíbí. Pokud se naučíme pracovat s vlastními hranicemi, může to mít pro naše životy obrovský význam, a to bez nadsázky. Pojďte do toho spolu se mnou a uvidíte, jak krásně se téma hranic prolíná se sebepoznáním a sebevědomím, s životní spokojeností, fyzickým i psychickým zdravím, ale také s vašimi vztahy a způsoby komunikace s lidmi ve vašem okolí. Pojďme společně nacházet sami sebe, lépe si porozumět, lépe poznávat, co vlastně chceme, a díky tomu se učme srozumitelněji komunikovat i se svým okolím. Vezmeme to pěkně od začátku.

Hranice našeho fyzického já jsou tam, kde končí naše tělo a začíná okolní prostředí. Anatomicky jsou ohraničeny kůží a tím, co na ní máme (vlasy, nehty, obočí apod.). To, co je pod kůží, je naše, to, co je mimo ni, je cizí. Cizí nevyžádaný zásah do vlastního těla vnímáme jako ohrožující a zraňující. Ať už jde o nešetrný přístup zdravotnického personálu, ostříhání proti naší vůli, tělesné tresty ze strany pečujících a blízkých osob nebo třeba napadení, sexuální zneužívání či znásilnění. K těmto zásahům dochází většinou v situacích, kdy se nemůžeme či nedokážeme bránit. Jelikož je naše tělo s naší psychikou propojené, mívají obdobné události dalekosáhlé důsledky v podobě psychických poruch či traumat, tedy jakýchsi zranění „uvnitř“. Co se týče fyzické složky jiného dospělého člověka, vnímá ji většina z nás jako oblast, kterou si nedovolíme narušit. Jinak tomu ovšem často bývá u dětí, partnerů či různě oslabených lidí (senioři, osoby s postižením, nemocí, psychickou poruchou apod.). Může pro nás být užitečné, když si promyslíme odpověď na první otázku, a to, jak přistupujeme k těmto skupinám lidí ve svém okolí. Nejde jen o to, jak se k nim chováme, ale i o to, jak se oni cítí během našeho chování a co prožívají oni. 

Opusťme teď dobře viditelné a celkem jasné hranice fyzického já a podívejme se na to, jestli má nějaké ohraničení i naše já psychické. Tady při hledání vlastních hranic i hranic druhých tápeme mnohem výrazněji, a pokud budeme chtít, najdeme řadu složitých psychologických i filozofických teorií, jež se tématu utváření „já“ i různým druhům „já“ věnují. My si pro zjednodušení vypomůžeme představou. Představte si naši planetu, Zemi. Představte si, že někdo bere jednoho človíčka po druhém a na tuto Zemi je pokládá. Nikdo z nás nemá větší či menší právo tady být ani větší či menší právo žít spokojený život. Jsme sem postaveni jeden vedle druhého a každý z nás tady dostane určitý vyměřený čas k tomu, aby si tady prožil SVŮJ život. Aby se tady sám rozhodoval, sám si vybíral, sám se někam posouval a hledal smysl svého bytí. Vaše psychické hranice pomyslně drží pohromadě všechno, co je pro vás typické. Vaše vlastnosti, zkušenosti, schopnosti, temperament, vzpomínky, ale také vaše potřeby a přání.

Můžete jít a žít svůj život. Můžete dělat, co chcete, ovšem jen do té míry, kdy vaše chování nenaruší hranice druhého člověka a nenutí jej se vám přizpůsobit proti jeho vůli. Vaše psychické hranice jsou jakousi vaší bublinou, svobodnou vůlí žít svůj život podle sebe, přesto však s ohledem na to, co je kolem vás, a na lidi, kteří vás obklopují. Vaše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. Abychom přežili a žili naplněný život, potřebujeme se navzájem. Potřebujeme, aby naše vlastní hranice byly přiměřeně prostupné, ale zároveň natolik jasné a pevné, abychom při rekapitulaci svého života věděli, že jsme jej prožili v souladu se svými nejdůležitějšími potřebami a s tím, co vnímáme jako smysl svého vlastního života. 

Troufám si tvrdit, že velká část psychických poruch i naší běžné každodenní nespokojenosti pramení právě z toho, že své hranice sami dobře neznáme, neumíme je chránit či je v minulosti lidé kolem nás nerespektovali, necitlivě narušovali, popř. tak činí doposud. Pokud se vrátíme k naší představě postaviček na Zemi, mají některé z nich tendenci druhé omezovat, útočit na ně, ponižovat je, rozhodovat za ně, citově je vydírat, kontrolovat, omezovat, kritizovat apod. Dělají-li to dostatečně dlouho, mohou mít další postavičky tendenci se podřizovat, přizpůsobovat, uhýbat, omlouvat, nebo se třeba i identifikovat s tím, kdo je silnější. 

Čím lépe poznáte co nejvíce součástí svého vlastního já a své hranice, tím lépe budete chápat, co přispívá k vaší vnitřní spokojenosti a co ji naopak narušuje. O tom zase příště.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková