Věta, která mě jakožto psycholožku vždycky tak nějak zabolí. Zástupně za člověka, který ji vyřkne, který se obviňuje, protože není schopen určitý pocit potlačit či vygumovat ze svého života. Napsala jsem ji v ženském rodě, protože ji častěji slýchám od žen, ale samozřejmě se se stejným pocitem potýkají i muži. S pocitem, že něco ve mně probíhá špatně, že nejsem dost dobrý člověk, pokud nedokážu své pocity ovládat, pokud se stále znova a znova objevují, pokud kvůli nim nemůžu usnout a ovlivňují mé chování. Nedokážu se radovat a přitom vím, že bych měla. Žárlím a vím, že bych neměla. Trápím se a vím, že nemám důvod. Jsem nespokojená, ale ve skutečnosti mám všechno, co potřebuji. Pořád cítím bolest, i když už bych měla být v pohodě. Jsem hrozná. Snažím se, ale je to marné. Nedokážu to. Čtu všechno možné, poslouchám podcasty, mám schůzky s koučem, ale nedokážu se změnit. Vždycky to chvíli jde a pak zase spadnu dolů. Znáte to?

Jsme tak často vystavováni vlivu všemožných rádoby psychologických či spirituálních názorů, až jsme začali pochybovat sami o sobě. Odmalička slýcháme, že není vhodné se vztekat, že nemáme brečet, protože nemáme důvod, že není pěkné být lakomý (rozuměj nechtít se o vše rozdělit), že je k smíchu, když se bojíme, že nemáme cítit smutek, když se stane něco „jen v pohádce“, že zlobíme, a proto si něco nezasloužíme, a něco si zasloužíme, až budeme hodní atd. Nakonec přestaneme věřit tomu, že to, co se právě uvnitř nás odehrává, je to jediné opravdové a opodstatněné, a začneme vše, co je pro nás tak zásadní a niterné, posuzovat optikou vhodné či nevhodné, mělo by se či nemělo by se, máš k tomu důvod či nemáš důvod, tak to tak neprožívej. Nenaučíme se skutečně opravdově vnímat, pojmenovávat a vyjadřovat své emoce, protože když jsme smutní a nechceme nechat maminku odejít, slyšíme, že jsme rozmazlení. Když se bojíme, slyšíme, že už jsme dost velcí (a ještě k tomu třeba kluci), když žárlíme a snažíme se upoutat pozornost tatínka, dozvíme se o sobě, že jsme zlí a vzteklí. Dospělí mají tendence naše emoce nejen posuzovat (a žel i odsuzovat), ale i pojmenovávat a nálepkovat zcela jinak, než bychom to potřebovali, a tím potom neodpovídají realitě prožívaného pocitu.

Většinu z nás nikdo v dětství neučí vyjadřovat, jak se cítíme, proč tomu tak je, a nikdo se nezeptá, co by nám mohlo pomoci. Stejně jako určité projevy chování jsou brzy i naše emoce označovány jako vhodné a nevhodné a nezřídka jsme nuceni je začít skrývat a potlačovat, což nás pomalu vede k pocitu osamělosti nebo k přesvědčení, že kdyby druzí lidé věděli, co se v nás odehrává, nechtěli by s námi mít nic společného. A tak se všichni postupně víc a víc zdokonalujeme v přetvářce a mnozí z nás pak přirozeně dospějí do bodu, kdy se rozhodnou se svými emocemi konečně něco udělat. Hledáme „moudré“ knihy, videa, přednášky, kurzy apod. a v nich se velmi často jen utvrdíme v tom, co jsme doposud pouze tak nějak tušili. Že prostě nejsme dost vyrovnaní, dost duchovně na úrovni či dostatečně „zralí“, abychom se dokázali těch svých negativních emocí jednou provždy zbavit. Někdy máme pocit, že se nám to na čas podaří, jsme na sebe pyšní, nejrůznější guru nám klepou na rameno a dávají nás za příklad ostatním. (Vrháme se např. do polyamorických vztahů, abychom sobě i druhým dokázali, že nás žádná žárlivost nemůže ohrozit, protože jsme už někde „dál či výš“ než ostatní bytosti.) Po nějaké době se ovšem začne něco dít.

Najednou se objeví hluboký smutek, který je zdánlivě bez důvodu, zdravotní obtíže, kterým doposud nic nenasvědčovalo, vztek na celý svět, který se tváří tak spokojeně, zoufalství ze sebe samého, ztráta motivace, nechuť cokoliv dělat, potřeba stáhnout se z určitých kontaktů i situací. Každá emoce, která se u nás objeví, má svou příčinu, i když ji nejsme schopni v tu chvíli najít. Žádný smutek ani vztek nepřijdou bez důvodu. Důvodem mého dnešního smutku ovšem nemusí být dnešní události, stejně tak jako náhle zažívaná úzkost nemusí být reakcí na aktuální ohrožení. Někdy se něco dělo a my jsme tomu nevěnovali pozornost. Nechtěli jsme vypadat jako slabí, nechtěli jsme, aby si na nás druzí ukazovali, aby se nám posmívali, aby někdo naši prožívanou emoci použil proti nám. Někdy jsme emoce skrývali či potlačovali nevědomě, někdy jsme s nimi skutečně a doslova bojovali. Nepřiznali jsme si, jak se cítíme, nepátrali jsme po tom, proč tomu tak je, nepovídali jsme si o tom s blízkými lidmi ani s psychologem, a najednou se na nás v období zdánlivého klidu vyvalilo něco obrovského, co nás doslova zavalí a zastaví. 

Když má člověk to štěstí, že si může a dokáže najít někoho, kdo jej vyslechne bez odsuzování a moralizování, může sebrat odvahu k tomu, že po mnoha a mnoha letech dokáže říct nahlas, že někoho hrozně nenávidí. A tím „někým“ může být i rodič. Žena se může rozplakat úlevou, že není vadná a sobecká, když cítí žárlivost kvůli tomu, že její manžel tráví víc času v době pandemie s kamarádkou než s ní, protože ona chodí do práce, zatímco ti dva mají home office. Starší muž se uklidní, když slyší, že není ani slaboch, ani sobec, když přestává v pokročilém věku zvládat domácí péči o svou celoživotní lásku, manželku s Alzheimerovou demencí. Dívka, kterou trápí dlouhodobé sebepoškozování a myšlenky na sebevraždu, si může uvědomit, že celý život doma vinili ze všeho jen ji a ona ten pohled na sebe převzala, a ještě jej trochu „přikrmila“ omlouváním svého okolí a vysvětlováním jejich chování. Může si uvědomit, že agresi a výčitky, které tolik let obracela sama proti sobě, mohla, a vlastně i měla  nasměrovat vůči svým blízkým, kteří se jako blízcí, milující a pečující rozhodně nechovali. 

Jako psycholožka si stále znova a znova uvědomuji, jak je důležité, abychom se naučili vnímat a pojmenovávat vlastní emoce. Abychom věřili víc tomu, jak se skutečně cítíme než tomu, co nám o pocitech sděluje okolí. Abychom přestali používat formulaci, že bychom se „měli nějak cítit“, a byli obezřetní vždycky, když se nás někdo bude snažit přesvědčit o opaku. Uvědomuji si, jak je důležité, abychom pomáhali i druhým lidem (a zvláště malým dětem) pátrat po tom, jak jim je, proč tomu tak je a co by mohlo aspoň trošku pomoci, aby se cítili líp. Potřebujeme se ale naučit i to, že k životu patří pestrá paleta pocitů. Že i ty zdánlivě negativní a nepříjemné jsou hrozně důležité, protože nás mají před něčím chránit, na něco poukazovat. Vnímám, jak moc důležité je to, abychom sami sebe neznásilňovali tím, že se budeme tlačit do něčeho, co nechceme, či tím, že budeme potlačovat to, čeho jsme plní, co je nám vlastní, co nás trápí či zraňuje. Držte se dál od lidí, kteří vám budou předhazovat, že nemáte právo se cítit tak, jak se cítíte. Kteří budou chtít působit dokonalým a zcela vyrovnaným dojmem. Držte se dál od těch, kteří vám budou přednášet o tom, co je a co není v pocitech normální. Vnímejte to, co se odehrává ve vás. Je-li to vztek, uděláte líp, když jej bezpečně vybijete, než když jej potlačíte. Totéž platí pro jakoukoliv další emoci, která vás napadne. Vaše emoce mají jak příčinu, tak i nějaký důsledek ve vašem chování, napětí v těle, hladinách hormonů, zdánlivě nevysvětlitelné únavě apod. 

Zkuste své emoce pomaličku vnímat a pojmenovávat. Pokud znáte příčinu, která je vyvolala, je to fajn. Pokud ne, nevadí. Jak jsem zmiňovala, mohou mít počátek někde v minulosti nebo v něčem, co si nejsme schopni uvědomit a logicky zdůvodnit. Důležité jsou všechny. Ty příjemné i ty nepříjemné. Nesnažte se za každou cenu držet jen těch příjemných a neučte své děti, že je třeba být v životě vždy jen pozitivně naladěný a s úsměvem na rtech. A protože se teď všude mluví o všelijakých právech, přidám taky jedno. Máte právo se cítit tak, jak se právě cítíte.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková