Dnes si při přemýšlení nad syndromem vyhoření pomůžeme malým obrazem. Ke své profesi jste se zřejmě dostali proto, že vás lákala, že jste chtěli pracovat s lidmi, pečovat o ně a rozvíjet je a také proto, že k tomuto typu práce máte zřejmě i nějaké nadání, schopnosti či dovednosti. Zkuste si tyto své dary či schopnosti představit jako hromadu dříví. Čím jsme nadšenější, pracovitější, vstřícnější a záleží nám na tom, co si o nás myslí druzí lidé, tím je tato hromada vyšší. A je to fajn mít velké zásoby dřeva, když se chystáme nástupem do práce pomyslně „zapálit oheň“ svého profesního života. Jelikož máme velkou hromadu, můžeme rozdělat velmi rychle pořádný oheň. Může to bavit nás samotné a velmi pravděpodobně si našeho ohně všimne i okolí, což nezůstane bez oceňujících komentářů, jež jsou našim uším příjemné a jež podporují naše přesvědčení o tom, že jen pořádný oheň je dobrý oheň. Jelikož máme velkou hromadu dříví, nic nebrání tomu, abychom přikládali, investovali do své práce, do klientů, do seberozvoje v pracovní oblasti. Jsme vidět a cítíme se díky tomu dobře. Může to být až euforický pocit. Dáváme a dáváme. Proč ne? Když je z čeho. Nicméně – jak dlouho bude z čeho rozdávat? 

Když ještě malou chvilku zůstaneme u vytvořeného obrazu a rozšíříme pozornost z našeho velkého ohně k ostatním ohništím, můžeme si všimnout jedné věci. Ti, kteří nerozdělali tak výrazný oheň, spalují své zásoby mnohem pomaleji. A také si na své hromádky nosí postupně další a další klacíky a polínka. Přikládají, ale ne tak rychle a ne tak moc. Svým ohněm nejsou tak fascinováni. Topí úsporně bez ohledu na to, co si o jejich přístupu myslí okolí. Někdy přiloží více, a někdy naopak uberou. Velkou část času tráví mimo svůj oheň. Pracují na tom, aby jej měli čím udržovat. V tom, co dělají, je určitá rovnováha. Přiložím a doplním. Nemusím být nejlepší, nemusím být dokonalý, nemusím jen dávat, nevnímám jen svůj oheň a lidi kolem něj. Můžu si dovolit odejít, být jinde, dělat jiné věci, něco nového najít, něco nového si přinést, klidně i mimo svůj oheň něco zažít. Dávám tolik, kolik získám, a pokud dám víc, budu o to víc hledat jinde. Oheň není hlavním smyslem mého života. Je jeho součástí.

Jak tento obraz přenést do každodenních životů? Pokud víme, že máme tendenci myslet více na druhé než na sebe, je základním pravidlem ubrat. Zamyslet se nad tím, kde je hranice mezi prací a mým dalším životem. Nad tím, jaké další pozice a role (kromě té pracovní) ještě máme a kdy a jakým způsobem mezi nimi „přepínáme“. Nad tím, kolik času reálně věnujeme své práci, přípravě na ni a svým klientům. Kolik máme času, do nějž práce nezasahuje? Kolik času trávíme s rodinou a přáteli mimo pracovní vztahy? Co nám ještě kromě práce přináší radost? U čeho odpočíváme a po čem se cítíme uvolněně, spokojeně a plni energie? Čím ze sebe vybíjíme napětí spojené s větším množstvím pracovního stresu a zodpovědnosti? A hlavně: proč nám tak moc záleží na tom, aby nás druzí oceňovali, chválili a měli rádi? (Těžká, ale zcela zásadní otázka.) 

Abychom eliminovali riziko syndromu vyhoření nebo jej zvládli, pokud se u nás rozvíjí, potřebujeme ubrat na dokonalosti, mít pevné osobní vazby s lidmi mimo pracovní prostředí, využívat volný čas na jiné než pracovní (a jim podobné) aktivity, oddělit zřetelně práci od odpočinku (klidně i nějakým přechodovým rituálem), stanovit si hranice na to, kdy se čemu budeme věnovat. Potřebujeme hledat způsoby, jak odpočívat a jak využívat pravidelných přestávek skutečně k odpočinku (což je u pomáhajících profesí často extrémně složité). Potřebujeme si ve své práci vytvářet určitou strukturu a pak se snažit této struktury držet. Potřebujeme se naučit říkat ne, když jsou nám přidělovány další a další úkoly, i tehdy, když se někdo snaží překročit naše hranice, a dokonce i v situacích, kdy se v nás dotyčný člověk snaží vyvolávat soucit či pocity viny. Potřebujeme se naučit nezvednout telefon či neodpovídat na pracovní zprávy po večerech a o víkendech, ale také vnímat, jak na tom aktuálně jsme tělesně či emočně. Pomůže nám, když se naučíme ubrat ve chvílích, kdy jsme unavení nebo nám není fyzicky či psychicky dobře. Výrazně nám pomůže, když se naučíme odpočívat o víkendech a ve dnech volna, a to způsobem, který je pro nás nejpřínosnější. Pro duševně pracující lidi bývá často vhodná fyzická aktivita o samotě či s menším počtem lidí, nicméně je to individuální. Ve volném čase je dobré dělat to, co člověk dělat chce, ne to, co by měl či co je obecně doporučováno.

Jelikož k rozvoji syndromu vyhoření přispívá také velké množství úkolů, špatná organizace práce či nedostatečný pocit podpory, bývá často prospěšný i rozhovor s nadřízenými. Nezanedbatelné jsou také dobré vztahy na pracovišti, což nemůžeme vždy ovlivnit. Můžeme si ovšem položit otázku, jestli skutečně chceme či potřebujeme setrvat v kolektivu, v němž nám není dobře, či s klienty, kteří vyžadují jiné osobnostní nastavení než je to naše. Velmi výrazně může k pracovní spokojenosti přispět také možnost supervize či podpory ze strany psychologa, jelikož jde o člověka, který je vázaný mlčenlivostí a s nímž díky tomu můžeme bez obav sdílet jak vlastní pocity, tak i myšlenky a pracovní okamžiky, které výrazně ovlivňují naši (ne)spokojenost a psychickou (ne)pohodu. Možnost mluvit otevřeně o tom, co nás v práci těší i vyčerpává, může být velmi přínosné a může to být jedním z řady „ventilů“, díky nimž se zbavíme vnitřního napětí, výrazných emocí či nahromaděné nespokojenosti a můžeme naplánovat, kam a jak bychom se chtěli posunout.

Na závěr bych přidala doporučení, abyste se nesnažili radikálně změnit všechno hned, jelikož se systém, v němž fungujete, vytvářel dlouhodobě. Při rozhodnutí dělat hned plno věcí jinak byste pravděpodobně narazili jak na nepochopení ze strany okolí, které bylo zvyklé na určitou formu vašeho fungování, tak i na vlastní neschopnost udržet si všechna nově nastavená pravidla a vyrovnat se s pocitem méně dokonalého pracovního výkonu. Zkuste začít drobnostmi a více než o kvantitu usilujte raději o důslednost a vytváření nových, zdravějších a prospěšnějších návyků. Dopřejte si vždycky dostatek času na to, abyste si něco skutečně promysleli, zažili a upevnili. Nejde o to, abyste hned teď udělali jednorázově nějaký výrazný krok. Jde o to, abyste se průběžně a dlouhodobě zamýšleli nad tím, jak se ve své pracovní roli cítíte, a hledali způsoby, jak si vše postupně nastavit, aby vám v ní bylo o něco lépe. 

Někdo začne možná nedělí bez práce, někdo si stanoví čas na pracovní e-maily a zprávy, někomu pomůže kontrola pracovních e-mailů pouze dvakrát v průběhu pracovního dne, někdo si vymezí konkrétní čas na koníčky, někdo přidá pohybové aktivity či požádá o supervizi nebo konzultaci u psychologa, někdo se vzdá určitého dlouhodobého pracovního úkolu nebo funkce, či se naučí za sebou vědomě zavřít dveře školy a „přepnout“ se odchodem z ní do role Pepy (rozuměj jiné osoby než pana učitele), někdo si ráno před prací pravidelně zacvičí nebo si najde klidné místo ve škole na strávení volné hodiny. Někdo odejde z práce o hodinu později, aby si nemusel nosit další práci domů, někdo další zruší své doučování, účast na letních táborech či zkusí nahradit večerní alkohol něčím jiným a pozorovat následně, jaký to bude mít dopad na kvalitu spánku. Každý potřebujeme něco trochu jiného. Ale všichni potřebujeme nemít svou práci a své klienty na prvním místě. Potřebujeme si uvědomit, že k životu patří činnosti a aktivity, které nás baví a díky nimž máme šanci být zdravější a spokojenější nejen v práci, ale i v dalších vztazích a mimopracovním životě. 

Pečujte o sebe minimálně stejně laskavě a pozorně jako o své klienty a nebojte se vyhledat pomoc ve chvílích, kdy vám není dobře. Není to známka vaší slabosti, ale vaší schopnosti posouvat se a růst dobrým směrem.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková