Vnímání vlastních potřeb

Vítejte u třetího dílu povídání o osobních hranicích. Dnes bych se spolu s vámi ráda krátce zamyslela nad tím, proč se cítíme tak často nepochopení, podráždění či nespokojení v kontaktu s druhými lidmi, ale i sami se sebou. Každý z nás občas (či často) zažíváme pocit, že se věci nedějí tak, jak bychom chtěli či potřebovali. No, ona to je bez dlouhých a hlubokých úvah prostě životní realita. Na tomto světě nejsme proto, aby se všechno točilo kolem nás, a nikdo nám nikdy neslíbil, že tady budeme neustále šťastní. V průběhu života nás čeká spousta zklamání, strádání, osamění, bolesti i nezodpovězených otázek a taky neporozumění či nechtěných reakcí ze strany lidí, kteří nás obklopují. A nebudeme si nic nalhávat, musíme se vyrovnat také s našimi vlastními reakcemi či chováním, na které nejsme zrovna pyšní. Není snadné to přijmout, ale když jsme si toho někde hluboko v sobě vědomi, nevnímáme sami sebe tak často jako bezmocnou oběť a nemáme při sebemenší překážce na cestě ke svým cílům pocit, že se nám děje nějaká nespravedlnost. To je první užitečná myšlenka.

Chceme-li lépe poznat sami sebe a díky tomu i své hranice, je třeba začít u „kořenů“. U toho, odkud jsme vyšli, v čem jsme vyrůstali, jací lidé na nás měli největší vliv a jaké prostředí nás formovalo. Nebývá vždy snadné vracet se v myšlenkách do dětství a dospívání, protože myšlenky na dřívější události s sebou přinesou také emoční vzpomínky, které si náš mozek v té době uložil. Přesto je tam někde, v našem dětství, základ toho, kým jsme, jak důvěřujeme či nedůvěřujeme sami sobě i ostatním, čemu věříme, jaké máme hodnoty, jak rychle se v nás spouští stresová reakce, apod. V průběhu dětství a dospívání se utvářel pocit toho, jestli jsme my sami důležití, jestli někdo bere ohledy na naše myšlenky a potřeby, jestli někdo přijímá naše emoce, nebo nám dává najevo, že jsou nežádoucí.
Z dětství si v sobě neseme něco jako svůj „vnitřní hlas“, který může být kritický, nebo laskavý. Když si dopřejeme sami či v rámci terapie čas a prostor k tomu, abychom se mohli do svého dětství či dospívání vrátit, přijmout jej jako součást naší životní cesty a vědomě pracujeme s tím, co si do dospělosti a dalších vztahů nést nechceme a co naopak ano, může nás to ohromně posunout na cestě k sebepoznání. K poznání toho, co jsme zdědili, co jsme přijali a co vědomě či nevědomě odmítáme. Může nám to poskytnout cenná vodítka k tomu, jaké byly naše potřeby a jak byly či nebyly uspokojeny, i k tomu, proč někdy reagujeme způsobem, který se v aktuální situaci jeví jako nelogický. Naše kořeny ovlivnili jiní. O tom, jaký je náš kmen (jaké máme vlastnosti) a kam budou směřovat naše větve (cíle, plány), rozhodujeme do značné míry my sami. 

Pokud máte chuť, zkuste si sepsat, které typické věty jste slýchávali jako děti. O sobě, o světě, o problémech, o druhých lidech, o svých nejbližších. Vzpomeňte si, jaké „rady do života“ jste dostávali. Uvědomte si, která přesvědčení vám brání ve změně a nutí vás jít proti sobě samému. Slýchali jste třeba věty o tom, že kluci nepláčou nebo že není dobré druhým odporovat, protože vás nebudou mít rádi? Dopřejte si na přemýšlení nad typickými větami, které vás provázely v důležitých vztazích, dostatek času. Vzpomínejte klidně týden či dva a co vás napadne, to si zapište. Pomůže vám to uvědomit si, jaký „vnitřní hlas“ k vám promlouvá. Co vám někdo tak často opakoval, že si to teď třeba říkáte sami, popř. jaký názor jste si sami na sebe vytvářeli na základě toho, jak se k vám lidé ve vašem okolí chovali? Uvědomění si v této oblasti vám pomůže se zastavit a vybrat z těch „životních mouder“ a poselství ta, která vám pomáhají, která jsou pro vás skutečně důležitá, a ta ostatní můžete začít opouštět nebo s nimi dál pracovat. 

V rámci psychologických konzultací se velmi často setkávám s tím, že lidé dokážou dobře popsat, co jim vadí, co je štve, co jim nevyhovuje, ale mívají problém přijít na to, co skutečně chtějí. A to je další krok na cestě k sebepoznání a péči o vlastní hranice. Jste-li nespokojení ve vztahu, je velmi důležité, abyste dokázali přijít na to, co ve skutečnosti potřebujete, co vám chybí, co je tím skutečným důvodem vaší podrážděnosti. Totéž platí ve chvíli, kdy jste nespokojení v práci či sami se sebou, s rodiči, dětmi apod. Aby se něco mohlo začít ve vašich pocitech a vztazích proměňovat k lepšímu, potřebujete napřed přijít na to, co vám chybí, která vaše potřeba je neuspokojená, v čem sami sebe omezujete či neopečováváte a jak totéž zažíváte od lidí, kteří vás obklopují. 

Aby ostatní respektovali vaše hranice, musíte jim napřed ukázat, kde tyto hranice máte. Abyste to mohli srozumitelně sdělit, potřebujete si to napřed sami uvědomit. Je důležité, abyste se učili (nejdřív) sami sobě pojmenovat, jak přesně se cítíte v různých chvílích. Je to, co prožívám právě teď, vztek, smutek, bezmoc, zklamání či směska různých emocí? A jakých? Co v této chvíli potřebuju? Pomůže mi vyslechnutí, fyzický kontakt, chvíle o samotě, povzbuzení, prostor, abych se mohl/a sám/sama rozhodnout, nebo něco úplně jiného? Až ve chvíli, kdy si uvědomím, že se cítím požadavkem druhého člověka zatlačená do kouta, že cítím vztek na něj, že mě nutí dělat něco, co nechci, i na sebe, že neumím odmítnout, mám šanci si uvědomit, kde je má osobní hranice právě s tímto člověkem či právě v těchto situacích. Mám možnost pojmenovat si, jestli danou věc chci, či nechci dělat, a mám možnost promyslet si a naučit se, jak chci reagovat příště, aby mi v tom bylo dobře. 

Co s těmi informacemi dnes uděláme? Pokud chcete, najděte si seznam různých emocí (je jich mnohem víc, než tušíte a než u sebe rozlišujete) a začněte tím, že pokud u sebe některé emoce zaregistrujete, zkusíte si je poctivě pojmenovat. Chcete-li jít ještě o kousek dál, podrobte přísné kontrole „moudra“, která jste dostali do života od svých nejbližších, a vyberte si ta, která jsou užitečná. A do třetice si můžete vybrat některou oblast svého života (práci, partnerský vztah, vztah s dítětem či kamarádkou), vypsat si, co vás tam trápí a co vám vadí, a pak si to zkusit převést do toho, co byste potřeboval/a, aby vás to netrápilo či vám to nevadilo. Cílem je hledat nejen své pocity, ale i potřeby a pojmenovat si je. 

U všech těchto aktivit, pokud jim dáte čas a půjdete do hloubky, můžete zažívat řadu „aha efektů“, kdy vám najednou budou docházet různé souvislosti minulých událostí a jejich propojení s vašimi současnými reakcemi či prožitky. Pak pochopíte, že druzí lidé nám často neubližují kvůli svým charakterovým nedostatkům či zlým úmyslům, ale proto, že jednoduše nevědí, co chceme a potřebujeme. A nevědí to často proto, že jim to neumíme srozumitelně sdělit. Proč tomu tak je? Třeba proto, že co vlastně chceme a potřebujeme, nevíme ani my sami. O tom, jak s druhými lidmi lépe komunikovat o vlastních hranicích, si něco řekneme zase příště. 

Mgr. et Mgr. Eva Martináková