Troufám si tvrdit, že když vypnete internet, přestanete sledovat všechny rodičovské diskuze, "ověřené" návody, jak být dobrý rodič, a dokonce když přestanete číst většinu psychologických článků o výchově i "nevýchově" a „dovýchově“, bude vašim dětem s vámi lépe. Základ výchovy není v praktikování dobrých rad, pouček, zkušeností druhých lidí s jejich dětmi, o striktním dodržování pravidel ani o volnosti bez pravidel. Ve výchově jde o vztah. Jde o snahu vnímat, jak se mé dítě či můj dospívající cítí a co právě teď nejvíc potřebuje. Jde o odvahu nechat jej projevit autentické emoce a unést je, podporovat jej v mnoha malých samostatných krocích a rozhodnutích, ale zároveň jde také o vnímavost vůči nebezpečí a přiměřenou ochranu ve chvíli, kdy už by rozlišovací schopnosti dítěte nemusely stačit. Ve výchově nejde o dokonalost. Právě snaha o dokonalost a dodržování všeho možného (a někdy dle mého názoru i dost nemožného), co někdo někde doporučil, stresuje rodiče nejvíc. Spolu s tím jde ruku v ruce nejistota, pochybnosti o sobě, svých reakcích, pocitech i vztahu, který s dítětem máme. 

Výchova stojí na tom, že jsem dítěti k dispozici v období, kdy mě potřebuje. Vychází z mé snahy mu porozumět, ale také ze schopnosti unést, že mu dost často nerozumím a že někdy o mou přítomnost a blízkost nestojí. Je v ní podstatné to, že dítěti svými postoji a reakcemi dávám najevo, že jsou jeho názory (jakkoliv odlišné od těch mých) brány vážně a jeho pocity (jakkoliv nepochopitelné pro člověka s řadou životních zkušeností) nejsou bagatelizovány. Stojí na tom, že vím či se snažím pochopit, z čeho má strach, kde jsou jeho citlivá místa, jaký má temperament, kolik potřebuje aktivit a kolik klidu a samoty. Výchova stojí i na tom, že i já jako rodič beru své vlastní myšlenky, strachy, emoce a potřeby vážně a nebojím se je v přiměřené a pro dítě neohrožující míře dát najevo. Že jej učím, jak je cenné a láskyhodné nejen ono, ale i já, další členové rodiny a lidé kolem. Výchova je i o spolupráci a sdílení. O podpoře i žádosti o pomoc. Je o citlivosti vůči tomu, jestli mé dítě může být samo sebou, nebo jestli jej jako rodič tlačím někam, kde mu není dobře a kde uspokojuji spíše své vlastní potřeby. Ve sportu, ve škole, ve volném čase, v míře sdílení, v chování… 

Můžeme vychovat dítě, na které budeme pyšní kvůli jeho skvělým výkonům ve všech oblastech, kterým se bude věnovat. Ale to stejné dítě bude dělat pouze to, co chceme, a bude se přitom tvářit tak, že je to jeho vůle z obavy, aby nás nezklamalo a abychom jej měli rádi. Můžeme vychovat dítě, které nás bude ve skrytu duše nenávidět, které bude vystresované z toho, že nepodá dobrý výkon, které bude věřit, že námi nastavené "laťky jsou dobré a tím, kdo je v celém tom mechanismu špatný a nedostačující, je ono samo. Ano, můžeme mít dítě, které bude ubližovat samo sobě, které bude zažívat chvíle zoufalství při stavech paniky, které nebude jíst, aby se vyhnulo poznámkám o své váze, postavě, aby mohlo dál dělat vysněný balet či aerobik, aby bylo „dokonalé“…

Naše děti nás skutečně výrazně potřebují jen omezený čas, než dospějí (nenastanou-li nějaké mimořádné okolnosti). V tomto čase není důležité, abychom jim říkali věty, které doporučil nějaký psycholog nebo kouč. V tomto čase je důležité, abychom tady pro ně byli. Abychom nad nimi přemýšleli. Abychom míň mluvili a víc poslouchali, když si s nimi povídáme. Abychom my sami dokázali odložit mobily a notebooky a dokázali alespoň trochu omezit negativní vliv těchto zařízení na mozky vlastních potomků. Výchova je dřina. Je to věčné balancování mezi tím, co už je moc a co je málo, tím, co potřebuješ ty, co já a co ostatní, mezi tím, co je a co není důležité, tím, kdy je dobré ustoupit a kdy být neústupný, kdy podpořit a kdy nechat prožít neúspěch a důsledky určitého chování, kdy omezit, abychom ochránili, a kdy důvěřovat, že potomek něco zvládne sám. 

Psychická odolnost našich dětí pramení předně z toho, že jsou v bezpečí. Že jsou s námi v bezpečném vztahu. Že jsme jim nablízku a svět je předvídatelný. Že je zpočátku všechno na nás, ale postupně jim podle toho, jak dozrávají, předáváme víc a víc zodpovědnosti a podporujeme je v samostatnosti. Pocit bezpečí a jistota, kterou v nás mají, pramení ze vztahu. Z naší lásky k nim. Z našeho přijetí toho, že jsou takové, jaké jsou. Z toho, že nás jejich pocity zajímají víc než jejich výkony. Že je pro nás náš vztah s nimi důležitější než to, co si řeknou druzí. 

Přeji vám, ať se dokážete oprostit od toho, co a jak dělají lidé ve vašem okolí a co je považováno za normu, ať vás nestrhne žádný aktuální proud „moderní“ výchovy či nevýchovy, ať dokážete být sví. A až budou vaše děti dospělé, ať mezi vámi ten vybudovaný vztah přetrvá i ve všech krizových obdobích, která mohou přijít. To nejdůležitější, co bude vaše dítě zpětně hodnotit, jsou převažující pocity, které vůči vám a s vámi mělo. Na to, jestli mělo v osmé třídě trojku z písemky si vzpomene jen v tom případě, že kvůli tomu bylo doma dusno. Na to, jestli jste jej většinou odbyli, když za vámi přišlo s nějakým problémem, pravděpodobně nezapomene. Nesnažte se být dokonalí. Ale snažte se i při důslednosti a nastavování pravidel vnímat, vcítit se a naslouchat. Přesně tohle totiž vaše děti potřebují.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková