Prinášame nápady. Zdieľame skúsenosti.

Klett Klett blog Psychologie & motivace Jak (ne)mluvit o svých potřebách

Jak (ne)mluvit o svých potřebách
19.3.2024
foto

Předpokládám, že znáte ty okamžiky, kdy se ve vás postupně nahromadí pocity nepochopení, zklamání, smutku z nenaplněných očekávání, podrážděnosti a možná i bezmoci. Okamžiky, kdy se rozhodnete s druhým člověkem o něčem mluvit, něco řešit, něco si s ním vyjasnit. Je jedno, jestli je to kolega v práci, partner, kamarádka nebo dítě. Často začínáme své zásadní rozhovory právě tím, že si počkáme na na pomyslnou „poslední kapku“ v poháru naší trpělivosti. Jinými slovy – komunikovat a domáhat se změny ve vztahu jdeme ve chvíli, kdy nám k tomu „zavelí“ naše emoce. A nebudeme si nic nalhávat, ty nás k otevřeným debatám o tom, co nás trápí, nevedou v čase, kdy se houpeme na vlnách radosti, vděčnosti, spokojenosti a vstřícného nastavení vůči všemu a všem. Ne, ony si, mršky, počkají, až je jich dostatek, a pak nám vnuknou tu úžasnou startovací formulku, která zní: „a už toho mám právě dost“. Někdy je v té větě hněv, někdy potřeba se bránit, někdy je ale také plná smutku a neporozumění, které dlouhodobě v daném vztahu pociťujeme. Asi sami víte, že člověk nemusí být zrovna cholerik, aby se dostal do bodu, kdy cítí silné nutkání něco řešit, něco si vyjasnit, něco změnit. I lidé s klidnějším temperamentem jsou schopni se vnitřně „natlakovat“. Jen jim to déle trvá a častěji také trpělivěji čekají, jestli se něco třeba samo nezmění, popř. druhé lidi rozumově omlouvají a obdobně se logickou argumentací snaží zklidnit a držet na uzdě i ty své emoce, které se jim průběžně a zavčas snaží leccos naznačovat.

Jak na to, abychom měli šanci, že nás druhý člověk bude brát vážně a že si nás vyslechne? Jak zvýšit šanci na to, že bude vnímat a respektovat naše potřeby? Proč tolik pracovních i rodinných konfliktů končí pocitem bezmoci pramenícím z toho, že nás druhý člověk nebere vážně a „utluče“ nás svými argumenty (popř. svým mlčením)? Umění komunikovat a domluvit se s druhými lidmi je skutečným uměním, o němž by se daly psát (a také se píšou) knihy. Samozřejmě, že nezáleží jen na nás, ale i na člověku, s nímž se bavíme, na situaci, vztahu i našich zkušenostech. Přeci jen ale existují tipy, které stojí za pozornost, protože zvýší naši šanci na porozumění si s druhými (obzvlášť s těmi, na nichž nám opravdu záleží).

  1. Komunikujme dřív, než v nás naroste výrazná vnitřní nespokojenost – viz úvod tohoto článku.
  2. Komunikujme ve chvíli, kdy nejsme zaplaveni silnými emocemi. Zkusme počkat do druhého dne, projít se, promyslet si to – viz další body.
  3. Nezůstaňme v myšlenkách jen u toho, co nám vadí, s čím nejsme spokojení, ale dejme si tu práci, abychom si formulovali, co vlastně ve vztahu s druhým člověkem chceme či potřebujeme. Často nemáme problém detailně popsat, co nám vadí, ale máme velký problém srozumitelně formulovat, co konkrétně chceme.
    Tady malá poznámka: když se nad tím zamyslíte, uvědomíte si, že na bouřlivou či zraňující výměnu názorů, jíž jsme často účastníky či svědky, vám stačí pouze ignorovat první tři body. A naopak. Chcete-li se pohádat, právě jste na to dostali stručný, ale spolehlivý návod. Není to vůbec pracné – na rozdíl od následujících bodů, které od nás vyžadují určitou investici.
  4. Když víme, co bychom od druhého člověka potřebovali, zkusme se chvilku zamyslet nad tím, jestli mu totéž sami poskytujeme, a neuškodí ani to, když si zkusíme představit, jak chceme, aby to pochopil.
  5. Nezačínejme kritikou a kritikou v žádné fázi ani nepokračujme. Je zraňující a je něčím, co nás od druhého vzdaluje a snižuje či zcela eliminuje jeho ochotu nám nejen vyjít vstříc, ale i naslouchat. Nemůžeme očekávat, že člověk, který se aktuálně cítí kritizovaný, tedy zažívá emoce malého dítěte stojícího před kárajícím rodičem, bude empaticky naslouchat informacím o našem prožívání. Ani my sami se nezeptáme někoho, kdo nám rozrušeně něco vyčítá, jak se cítí a jestli jej něco netrápí. (Pokud bychom to přeci jen udělali, bude za tím pravděpodobně a zcela logicky hledat ironii nebo podivný zájem psychologa, který se snaží dostat pod povrch viditelných reakcí.) Nepopisujme proto, co druhý nedělá nebo dělá „špatně“. (A už vůbec ne to, co NIKDY nedělá a VŽDYCKY dělá špatně.)
  6. Popišme stručně situaci, to, co nás trápí, co nám chybí. Mluvme o sobě.
  7. Pokud to jde, zkusme druhému dát možnost volby v tom, o co bychom jej rádi požádali. Jestli by byl tak hodný a mohl by (něco) ... nebo (něco). Pokud potřebujeme formulovat konkrétní požadavek, formulujme jej. Podle situace i tady můžeme použít otázku, např. jestli se „můžeme domluvit na tom, že…“. Jsou situace, kdy je jasně formulovaný požadavek bez možnosti volby zcela na místě. I ten ale může být předložený tak, aby v něm byla patrná naše snaha o slušné jednání dospělého člověka s druhým dospělým, v případě dítěte s komunikačním partnerem, kterého respektujeme bez ohledu na věkový rozdíl mezi námi.
  8. Přijdete-li na něco, čím můžete respektování svých potřeb ze strany druhého ocenit, udělejte to. Někdy můžete něco nabídnout vy jemu, někdy víte, jaký to bude mít pozitivní efekt nebo můžete zmínit, co už hezky funguje, čeho si na druhém ceníte, za co jste vděční. 

Když si to shrneme – debaty, konfrontace, výměny názorů či chcete-li konflikty slouží řadě lidí k vybití napětí, k potrestání druhého za chování, které jednomu z dvojice nevyhovuje, k prosazení sebe sama, k ponížení nebo upozorňování na něčí nedostatky a selhání. V takové podobě mají doslova devastující dopad nejen na vztahy, ale i na prožívání všech zúčastněných. Obě strany z nich vycházejí s pocitem křivdy a nepochopení a do každé další debaty vstupují už s očekáváním nezdaru a napětí. 

My to ale můžeme zkusit jinak. Způsobem, kdy druhému dáme najevo, že nám záleží na tom, aby náš vztah byl alespoň o trochu lepší. Způsobem, kdy jej necháme nahlédnout do vlastního prožívání a kdy formulujeme co nejsrozumitelněji nejen sami sobě (a to je extrémně důležité), ale i druhému, co vlastně chceme a proč. Samozřejmě, že existují lidé, s nimiž vám to fungovat nebude. Nicméně těch je minimum. S většinou to fungovat bude. A i kdybyste z deseti věcí „uspěli“ třeba jen v šesti, znamená to, že máte o šest důvodů méně k pocitu nespokojenosti a frustrace. Když to nebudete zkoušet, nebude pravým důvodem vaší nespokojenosti fakt, že druzí lidé ignorují vaše potřeby záměrně, ale dost možná se s nimi budete vnitřně míjet proto, že o vašich potřebách a pocitech ani neví. Máte-li chuť, můžete o tom zkusit alespoň přemýšlet. 

Přeji vám dobré pocity z toho, když se vám alespoň s některými lidmi občas podaří zažít pozitivní posun ve vztahu díky tomu, že budete mluvit s nimi, ne o nich.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková




zpět