Předpokládám, že znáte ty okamžiky, kdy se ve vás postupně nahromadí pocity nepochopení, zklamání, smutku z nenaplněných očekávání, podrážděnosti a možná i bezmoci. Okamžiky, kdy se rozhodnete s druhým člověkem o něčem mluvit, něco řešit, něco si s ním vyjasnit. Je jedno, jestli je to kolega v práci, partner, kamarádka nebo dítě. Často začínáme své zásadní rozhovory právě tím, že si počkáme na na pomyslnou „poslední kapku“ v poháru naší trpělivosti. Jinými slovy – komunikovat a domáhat se změny ve vztahu jdeme ve chvíli, kdy nám k tomu „zavelí“ naše emoce. A nebudeme si nic nalhávat, ty nás k otevřeným debatám o tom, co nás trápí, nevedou v čase, kdy se houpeme na vlnách radosti, vděčnosti, spokojenosti a vstřícného nastavení vůči všemu a všem. Ne, ony si, mršky, počkají, až je jich dostatek, a pak nám vnuknou tu úžasnou startovací formulku, která zní: „a už toho mám právě dost“. Někdy je v té větě hněv, někdy potřeba se bránit, někdy je ale také plná smutku a neporozumění, které dlouhodobě v daném vztahu pociťujeme. Asi sami víte, že člověk nemusí být zrovna cholerik, aby se dostal do bodu, kdy cítí silné nutkání něco řešit, něco si vyjasnit, něco změnit. I lidé s klidnějším temperamentem jsou schopni se vnitřně „natlakovat“. Jen jim to déle trvá a častěji také trpělivěji čekají, jestli se něco třeba samo nezmění, popř. druhé lidi rozumově omlouvají a obdobně se logickou argumentací snaží zklidnit a držet na uzdě i ty své emoce, které se jim průběžně a zavčas snaží leccos naznačovat.
Jak na to, abychom měli šanci, že nás druhý člověk bude brát vážně a že si nás vyslechne? Jak zvýšit šanci na to, že bude vnímat a respektovat naše potřeby? Proč tolik pracovních i rodinných konfliktů končí pocitem bezmoci pramenícím z toho, že nás druhý člověk nebere vážně a „utluče“ nás svými argumenty (popř. svým mlčením)? Umění komunikovat a domluvit se s druhými lidmi je skutečným uměním, o němž by se daly psát (a také se píšou) knihy. Samozřejmě, že nezáleží jen na nás, ale i na člověku, s nímž se bavíme, na situaci, vztahu i našich zkušenostech. Přeci jen ale existují tipy, které stojí za pozornost, protože zvýší naši šanci na porozumění si s druhými (obzvlášť s těmi, na nichž nám opravdu záleží).
Když si to shrneme – debaty, konfrontace, výměny názorů či chcete-li konflikty slouží řadě lidí k vybití napětí, k potrestání druhého za chování, které jednomu z dvojice nevyhovuje, k prosazení sebe sama, k ponížení nebo upozorňování na něčí nedostatky a selhání. V takové podobě mají doslova devastující dopad nejen na vztahy, ale i na prožívání všech zúčastněných. Obě strany z nich vycházejí s pocitem křivdy a nepochopení a do každé další debaty vstupují už s očekáváním nezdaru a napětí.
My to ale můžeme zkusit jinak. Způsobem, kdy druhému dáme najevo, že nám záleží na tom, aby náš vztah byl alespoň o trochu lepší. Způsobem, kdy jej necháme nahlédnout do vlastního prožívání a kdy formulujeme co nejsrozumitelněji nejen sami sobě (a to je extrémně důležité), ale i druhému, co vlastně chceme a proč. Samozřejmě, že existují lidé, s nimiž vám to fungovat nebude. Nicméně těch je minimum. S většinou to fungovat bude. A i kdybyste z deseti věcí „uspěli“ třeba jen v šesti, znamená to, že máte o šest důvodů méně k pocitu nespokojenosti a frustrace. Když to nebudete zkoušet, nebude pravým důvodem vaší nespokojenosti fakt, že druzí lidé ignorují vaše potřeby záměrně, ale dost možná se s nimi budete vnitřně míjet proto, že o vašich potřebách a pocitech ani neví. Máte-li chuť, můžete o tom zkusit alespoň přemýšlet.
Přeji vám dobré pocity z toho, když se vám alespoň s některými lidmi občas podaří zažít pozitivní posun ve vztahu díky tomu, že budete mluvit s nimi, ne o nich.
Mgr. et Mgr. Eva Martináková